Martin Pácha z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Martin Pácha se ve své diplomové práci originálně zaměřil na vztah katolické církve a komunistického režimu v poúnorovém období. Téma samo o sobě se těší v posledních desetiletích značnému zájmu, ovšem autor si zvolil dílčí otázku, která prozkoumaná není, a navíc se na ní dá dobře demonstrovat nepřímočarost praxe, jsoucí v mnoha ohledech v rozporu s celkovým ideologickým rámcem. Zaměřil se totiž na výuku náboženství na školách, která pokračovala i v éře budování socialismu. Práce sama je formálně ohraničena polovinou padesátých let, v některých otázkách přesahuje za tento mezník. Počátek zájmu pak je kladen do roku 1945, kdy Pácha velmi dobře objasňuje styčné plochy mezi komunisty a katolíky, které bezesporu rozšířil prožitek druhé světové války. Zároveň autor správně poukazuje na silné sekularizační tendence, které byly velmi živým tématem již v prvorepublikovém školství a bylo tak na co navazovat.

Těžiště práce spočívá v analýze vyjednávání o podobě výuky náboženství po roce 1948. Pácha odhaluje strmý pokles výuky náboženství ve školním roce 1952/53. Odhaluje „salámovou metodu“ komunistické církevní politiky, kdy kýženého efektu bylo dosahováno nenápadnými změnami – přesun hodin náboženství na konec vyučovacího dne, nutnost aktivně se přihlásit na místo dřívějšího odhlašování těch, kdo na náboženství nechodili, organizace populárních zájmových kroužků v čase, kdy probíhala výuka náboženství. Autor se rovněž zaměřuje podrobně na osoby, které náboženství učily, a na možnost jejich kontroly ze strany církevních tajemníků. Věnuje se i velmi zajímavému tématu – a sice mnohdy ambivalentnímu vztahu straníků k náboženství a náboženské výchově. Poukazuje na značný průnik entity komunistů a katolíků.