Sezimovo Ústí I a II, město, které jako fénix vstalo z popela
Podle legendy Ústí založil nemanželský syn Vítka z Prčice, Sezima. Kdo konkrétně město na soutoku řeky Lužnice a Kozského potoka založil, sice není známo, ale členové mocného jihočeského rodu Vítkovců tak učinili ještě před polovinou 13. století. Nejstarší písemné zmínky o Ústí se týkají místních dominikánů, kteří roku 1250 obdrželi od své generální kapituly souhlas s vysvěcením kostela sv. Dominika a v roce 1262 Vok z Rožmberka učinil odkaz ve své závěti v jejich prospěch. V roce 1268 bylo Ústí povýšeno na město.
Ve městě, které bylo obehnáno hradbami s dvěma branami, se kromě kláštera nacházel kostel Nejblahoslavenější Panny Marie s farou a školou a špitál s kaplí sv. Alžběty. Ostatní zástavba byla skromnějšího charakteru. Obyvatelé se živili zemědělstvím a řemesly (soukenictví, hrnčířství, kovářství ad.).
Schématický půdorys středověkého Sezimova Ústí, Jaroslav Synek podle M. Richtera a R. Krajíce, 2001
Vzkvétající poddanské město a nedaleký Kozí hrádek poskytly útočiště mistru Janu Husovi, který byl nucen kvůli exkomunikaci opustit Prahu a „kázat mezi ploty“. I po jeho odchodu zde zůstalo mnoho jeho stoupenců, kteří nadále šířili reformní myšlenky mezi venkovským lidem. Naneštěstí právě Husovi stoupenci se stali osudným městu Ústí. Bratr majitele Oldřicha z Ústí, Prokop z Ústí, pomohl husitům město obsadit 21. února 1420. O měsíc později, 30. března 1420, husité Ústí vypálili, aby neposkytlo útočiště početným nepřátelům nedalekého nově založeného města Hradiště hory Tábor.
Na několik staletí tak město Ústí doslova zmizelo z povrchu zemského. Pozemky, které kdysi patřily jeho majitelům, připadly jeho katanům, Táboritům. Právě obyvatelé Tábora, se postarali o jeho obnovu pod názvem Starý Tábor. Táborská samospráva dala k dispozici pozemky, kterým se říkalo „Starotáborské pastviště“. Zde roku 1827 vyměřil ředitel táborské hlavní školy Antonín Svatoš, propagátor husitství a zvláště Žižky, nové město v duchu empírového stylu. Centrem Starého Tábora se stalo čtvercové náměstí s filiálním kostelem Povýšení svatého kříže (vysvěcen 1831) a školou (1832), z nějž vybíhala pravidelně rozvržená síť ulic. V roce 1828 bylo k výstavbě připraveno 81 parcel, každá měla výměru 1 400 m2.[1]
Ruiny Ústí v roce 1811 jak je zachytil hrabě Eugen Černín při své cestě z Jindřichova Hradce do Prahy, reprodukce z obecní kroniky Sezimova Ústí, dostupné z https://digi.ceskearchivy.cz/494/4 (2. 9. 2022)
Plán obnoveného Sezimova Ústí od Antonína Svatoše
Do historie Sezimova Ústí se významně zapsal učitel Josef Švehla, který je známý hlavně jako amatérský archeolog. Zasloužil se o „vykopání“ Kozího hrádku a zároveň prováděl rozsáhlý archeologický výzkum zaniklého středověkého Ústí. Jako starosta města se postaral roku 1920 o přejmenování Starého Tábora na Sezimovo Ústí.
Josef Švehla
Velkým problémem pro rozvoj Sezimova Ústí byly hlavně pozemky, respektive to, že samospráva nedisponovala žádným pozemkovým majetkem. V případě, že měl někdo zájem získat v Sezimově Ústí parcelu, musel do Tábora. Tak se zařídil i ministr zahraničí Edvard Beneš a jeho kolegové z diplomatického aparátu Zdeněk Fierlinger a Ludvík Strimpl, kteří si v březnu 1930 koupili pozemky u Starotáborského lesa a soutoku Lužnice s Kozským potokem pro stavbu svých vil. Stejně tak se zachovala i zlínská firma Baťa, která zásadním způsobem vstoupila do dějin Sezimova Ústí v době okupace.
Škola s kostelem povýšení svatého kříže a pomníkem padlým od Jana Vítězslava Duška, Husitské muzeum v Táboře, inv. č. ND02614
Sezimovo Ústí s areálem „vládních“ vil, které postavil dle různých projektů táborský stavitel Antonín Soumar, Husitské muzeum v Táboře, inv. č. HB00339/a
Vznik Sezimova Ústí II
Baťův koncern řídili od smrti Tomáše Bati (1932) jeho polorodý bratr Jan Antonín Baťa, Dominik Čipera a Hugo Vavrečka. Firma měla své pobočky ve více jak 60 státech, v nichž pracovalo na 30 000 zaměstnanců. Počátkem roku 1939 začala firma Baťa prostřednictvím ředitele Bohuslava Ševčíka jednat s táborským zastupitelstvem o koupi vhodných pozemků pro nový strojírenský závod. Zlínská stavební a. s. sice již roku 1938 zahájila výstavbu strojírenského závodu MAS (Moravské a slovenské strojírny) a. s., Zlín, ve slovenských Šimonovanech (Baťovany, dnes Partizánské), ale po vyhlášení samostatné Slovenské republiky (14. 3. 1939) zde vyrostla pouze továrna na výrobu bot. Aby strojírenský závod zůstal na území protektorátu, obrátila firma Baťa svůj zájem do jižních Čech. V Bechyni se obávali narušení rekreačního charakteru města a v Týně nad Vltavou neměla samospráva zájem o prodej pozemků. Naproti tomu táborská samospráva měla enormní zájem na zřízení takto velkého průmyslového podniku, a proto řediteli Ševčíkovi nabídli obecní pozemky patřící k Velkému dvoru a částečně k Čápovu dvoru. Nabízená lokalita vyhovovala kritériím, které si firma Baťa stanovila: dobré železniční a silniční spojení, dostatek pracovních sil a levných pozemků pro další rozvoj továrny i bydlení a společenské vybavenosti, dostupnost ekonomicky přijatelných zdrojů stavebního materiálu (betonářský písek se těžil z Lužnice, štěrkopísek se těžil a pral u Soukeníku, stavební kámen si „Baťováci“ těžili ve vlastním lomu u Kozského potoka, koupě táborské cihelny a její rozšíření) ad.[2]
Kupní smlouvu uzavřel ředitel Bohuslav Ševčík 6. června 1939 již s vládním komisařem města Bohumírem Hospodkou. Firma Baťa se stala majitelkou pozemků o rozloze téměř 200 ha, za něž zaplatila 1 680 507 K.[3] Už 9. června byla zahájena výstavba závodu MAS (od 15. 3. 1939 se jednalo o Moravské akciové strojírny) a továrního města zvaného Baťov, oficiálně Sezimovo Ústí II. Urbanistická koncepce architektů Františka Gahury a Jiřího Voženílka počítala s výstavbou zahradního města pro 10 000 obyvatel a strojního závodu MAS. Projektanti baťovských satelitů pracovali s myšlenkou, že průmyslové město nemá skýtat méně pohodlí než např. město lázeňské. Schéma tzv. ideálního průmyslového města se podobalo listu, jehož řapík směřoval k továrně oddělené od ostatní zástavby širokým bulvárem. Tato koncepce, kterou pro Baťov připravil Robert H. Podzemný, byla naplněna jen z části. Jednou z hlavních příčin byla probíhající 2. světová válka a následné znárodnění Baťova koncernu.[4]
Tovární areál MAS s administrativní budovou z typického režného zdiva a kolonie dělnických domků, Husitské muzeum v Táboře, inv. č. ND02605 a ND02612
Do konce roku 1939 byla dokončena první tzv. dvouhala, přivedena vlečná kolej a obydleno 42 domů. Silvestrovské oslavy se toho roku dokonce konaly v nedokončeném společenském domě (v dnešním hotelu). V následujících letech se tovární areál rozrostl o administrativní budovu, tzv. pětietáž, další výrobní haly, sklad materiálu, slévárnu s kalírnou, kotelnu a další dílny. V obytné části Baťova vyrostla nejprve kolonie se 150 domy[5] a poté 13 čtyřdomků typu M tzv. Německo[6] kolem dnešních ulic Rudé armády a Sokolovské. Kromě tovární a obytné zástavby Baťov dotvářely objekty občanské vybavenosti: společenský dům (nám. Tomáše Bati 417)[7], Baťova škola práce a internát (č. p. 418 a 421). Přetrvávající válečný stav všechny stavební práce postupně utlumil.
V dubnu 1942 se Baťov stal součástí tzv. Velkého Tábora. Tento nuceně vytvořený správní celek vzniklý z rozhodnutí protektorátního ministerstva vnitra sdružoval Tábor, Sezimovo Ústí, Baťov, Měšice, Čekanice, Náchod, Klokoty, Čelkovice a Horky. Po válce se Velký Tábor postupně rozpadl. Sezimovo Ústí a Baťov vytvořili jeden správní celek se dvěma částmi, Sezimovo Ústí I a II.
Na původní koncept Baťova továrního města v zeleni zdařile navázala poválečná výstavby v letech 1946–1948, kdy byly postaveny čtyřdomky, tzv. Ameriky[8], v ulicích Okružní, Ke Hvězdárně, 9. května a Komenského, nebo zástavba na Sídlišti Silon – Soukeník v padesátých letech 20. století. Na tzv. Korei postupně vyrostlo 16 „úsporných“ domků, které doplnily dvoupodlažní bytové domy se čtyřmi byty. Sezimovo Ústí I bylo v následujících desetiletích postupně zastavováno individuální zástavbou rodinných domů, řadovými a atriovými domy. V Sezimově Ústí II najdeme v prostoru mezi ulicemi Lipová, Nerudova, Dukelská a Pionýrů zděné bytové domy z padesátých let 20. století stavěné v duchu socialistického realismu (SORELA). Architektonický výraz jejich fasád je střídmý a vyvážený, soustředěný na nenápadné detaily jako rámování oken a vstupů. Následná bytová zástavba Sezimova Ústí II probíhala převážně panelovou technologií, případně tradiční technologií z cihelného nosného zdiva s prefabrikovanými doplňky.
Zbouráním Velkého dvora, na jehož pozemcích vyrostlo Sezimovo Ústí II, v šedesátých letech 20. století bylo možné dotvořit podobu dnešního náměstí Tomáše Bati, kde byly postaveny objekty občanské vybavenosti (obchodní dům, pošta, spořitelna ad.), výškově dominantní třináctipodlažní obytný dům a kino Spektrum.
Lenka Vandrovcová, Husitské muzeum v Táboře
[1] Státní okresní archiv (dále jen SOkA) Tábor, fond Archiv obce Sezimovo Ústí, Obecní kronika Sezimova Ústí, dostupná z https://digi.ceskearchivy.cz/494/5 (2. 9. 2022); ZENKL, František Dušan: Tábor. Průvodce po městě a okolí, Tábor 1886, s. 113.
[2] SOkA Tábor, fond Archiv města (dále jen AM) Tábor, inv. č. 1307, karton 304; JANKOVEC, Otakar – KNOTKOVÁ, Ivana: Sezimova Ústí: zánik, vznik, urbanistické problémy města. Sezimovo Ústí 2006.
[3] Z majetků města Tábora se firmě Baťa dostalo 175 ha pozemků: celý velkostatek Velký dvůr, část polností Čápova dvora, část polesí Dřevný a areál vojenské střelnice), zbylé polnosti odprodali soukromníci.
[4] JEMELKA, Martin – ŠEVEČEK, Ondřej: Tovární města Baťova koncernu: evropská kapitola globální expanze. Praha 2016, s. 345–378.
[5] Jednalo se převážně o patrové dvojdomky typu Florián, Fackenberg a Drofa, které dostali jméno podle svých projektantů: František Florián, František Juraj Fackenberg a Miroslav Drofa. Jejich podlahová plocha se pohybovala od 33 do 50 m2. Sestávaly z obytné kuchyně, jednoho nebo dvou pokojů a sociálního zařízení. Jednodomky pro vedoucí pracovníky měly obytnou plochu 66–76 m2 a sestávaly z kuchyně, tří až pěti pokojů, garáže a terasy.
[6] Projektantem čtyřdomků byl Vladimír Karfík. Podlahová plocha patrových domů přesáhla 50 m2. V přízemí se nacházela kuchyň a obývací pokoj, v patře pak dva pokoje a koupelna s toaletou.
[7] V suterénu společenského domu se nacházel kinosál, který sloužil i k divadelním představením, v přízemí se nacházely prodejny textilu a obuvi Baťa, potraviny, drogerie, trafika, holičství a kadeřnictví. V první patře, sloužícím zábavě a odpočinku, se nacházely restaurace, kuchyně, přednáškový a výstavní sál, klubovny a taneční sál, který sloužil za 2. světové války jako noclehárna. Celé druhé patro sestávalo z hotelových pokojů. Po válce byl společenský dům zvýšen ještě o jedno patro.
[8] SOkA Tábor, AM Tábor, inv. č. 1342, karton 321, fol. 150–192, inv. č. 1372, karton 344, inv. č. 1379, karton 349; JANKOVEC – KNOTKOVÁ: Sezimova Ústí; KLIMEK, Hynek: Sezimovo Ústí – město, které se zrodilo dvakrát, České Budějovice 2009; JEMELKA – ŠEVEČEK: Tovární města Baťova koncernu, s. 345–378; MAREK, Martin: Středoevropské aktivity Baťova koncernu za druhé světové války, Brno 2017 ad.
